Severní pobřeží: z Rijeky do Starigradu
 


























Den 3. - Čtvrtek 6.7.2000

Ráno jsem se probudil celkem odpočatý. Ještě nebylo ani osm hodin a my už jsme se vydali z pláže zpět k majáku, kde před dnešním dlouhým přesunem odpočíval Liborův „pažoutek“ a sním i všechny naše zásoby jídla. Snídani nám zpestřil poměrně dlouhý a vykrmený had, který si to namířil napříč skalnatým útesem neznámo kam. Ale to už bylo vše připraveno a naše cesta mohla pokračovat.

Statistika:
Brseč - stav tachomatru: 138 635
ujeto: 735km

Opatijskou riviérou se vracíme po jadranské magistrále na severovýchod, abychom definitivně opustili poloostrov Istrii. Ve městě Lovran ještě pro jistotu dotankujeme nádrž. Litr nafty stojí 5,07HRK, takže necelých 34l nás stojí 170HRK. Se spotřebou se dostáváme někam okolo 5l na 100km, což je velmi dobrá zpráva. Další tankování tedy proběhne až kdesi v zatím daleké jižní Dalmácii.
Po několika kilometrech jízdy se před námi objevují vysoké domy, jejichž siluety byly vidět již z brsečské pláže. Dorazili jsme do Rijeky.
01_10.jpg (17682 bytes)Rijeka je nejen hlavním městem Kvarnerské riviéry, ale též hospodářským centrem celé oblasti Kvarnerského zálivu až k Zadarskému poloostrovu. Její bohatou a pohnutou historii dokumentuje celá řada jmen, která tento největší chorvatský přístav v minulosti nesl. Město na řece Rječině se postupně jmenovalo Tarsatica, Rika, Fluminus, Flumen, Fiume a nakonec Rijeka. Již Římané zde v 2.století př.n.l. postavili osadu, která měla být důležitým dopravním uzlem. V ranném středověku připadla Rijeka chorvatskému království, ale po jeho pádu si vydobyla významné postavení svobodného přístavu. Ani benátská republika si město nepodmanila na delší dobu.
Významná byla Rijeka pro Habsburky, zvláště v době osmanského nebezpečí, kdy byla východištěm tzv.vojenské hranice. Za Napoleona připadlo město k ilyrským provinciím, ale po několika mocenských kotrmelcích Rijeka připadla znovu Rakousku. Až s ústupem Osmanů, kdy vojenská hranice ztratila na významu, přeneslo Rakousko svůj hlavní přístav z Rijeky do Terstu.
Druhá polovina 19.století je díky loděnicím a průmyslu obdobím hospodářského zázraku. Z této doby pochází nejen nábřežní promenáda, ale i mnohé obytné čtvrti. Po první světové válce připadla Rijeka Chorvatsku, přestože se ji za války snažila obsadit Itálie. Italské jednotky ještě v prosinci 1918 vpochodovaly do města, ale silná zahraniční reakce italskou vládu zastrašila natolik, že stáhla své jednotky zpět. Potom musela Rijeka přečkat anabázi italského básníka, spisovatele a podplukovníka D´Annunzia, který tu vyhlásil svobodný stát, ve kterém vládl jako diktátor, ovšem jen za podpory proitalské části městského obyvatelstva. Přítrž „svobodnému“ státu udělal až po 16 měsících křižník italského námořnictva a několik salv vypálených na samozvancův hlavní stan. Větší část města byla k Itálii nakonec připojena v roce 1924, kdy se k moci dostal Mussolini. Po skončení 2.světové války se město stalo součástí svazové republiky Chorvatsko a zároveň nejdůležitějším jugoslávským přístavem. Nic na tom nezměnilo ani vyhlášení chorvatské nezávislosti ani následný válečný konflikt se Srbskem. Dnes v Rijece žije a pracuje více než 200 000 obyvatel.
My jsme původně chtěli zastavit někde na nábřeží v centru, ale zdejší parkoviště byla natolik přeplněná, že jsme raději procházku po nábřežní promenádě a okolí tzv.Mrtvého kanálu oželeli. Místo toho jsme zamířili k hradu Trsat, který se tyčí ve výšce 138 metrů nad městem. Chvilku jsme bloudili, než se nám podařilo zastavit u kostela Panny Marie Loretánské ze 16.století. Tady už však nebyl problém najít správnou uličku, která nás zavedla až před hlavní bránu hradu. Nádvoří hradu slouží jako kavárna s poměrně pěkným výhledem na město, ještě lepší rozhled se nám však naskytl po té, co jsme vystoupali na vrchol vysoké hradní věže. Tady jsme měli Rijeku jako na dlani – Národní divadlo Ivana Zajce stojící na břehu Mrtvého kanálu, kde se v roce 1885 rozzářili žárovky prvního umělého osvětlení v Rijece, vlastní Mrtvý kanál, což je někdejší ústí řeky Rječiny, a kde dnes kotví spousta menších člunů, a celý shon na okolo několika rijeckých náměstí, tržišť a kostelů.
Nicméně dopoledne pokročilo a bylo třeba město pyšnící se největším chorvatským přístavem opustit a pokračovat dál na jihovýchod. Hned pár kilometrů za Rijekou nás přibrzdil Bakarský záliv, který bylo třeba objet, ale pak už jsme mohli uhánět okolo mostu na ostrov Krk na Cirkvenickou riviéru. Míjeli jsme jedno malebné pobřežní městečko za druhým – Cirkvenica, Nivi Vinodolski, Senj, a ostrov Krk postupem času na obzoru vystřídal stejně pustý ostrov Raab. Musím poznamenat, že severochorvatské pobřeží mě nijak zvlášť neuchvátilo. Je poměrně pusté a malebná bílá městečka s pláží a malým přístavem pro několik jachet jsou všechna prakticky stejná. Jadranská magistrála se neúnavně proplétá nástrahami pustého pobřeží a vede nás dál na jih. Na obzoru se objevuje další ostrov – Pag. Je natolik dlouhý, že nám bude výhled na volné moře zakrývat téměř po zbytek naší dnešní cesty. Slunce pěkně pálí a dává nám naplno pocítit svoji sílu, takže jsme z toho pěkně utahaní. Docela jsme byli rádi, když se před námi objevil náš dnešní cíl – městečko Starigrad, které je výchozím bodem pro návštěvu národního parku Paklenica, který bychom rádi navštívili zítra. To už nám ale obzor nezakrývá Pag, ale přímo pevnina. Naproti nám je totiž Zadarský poloostrov. Ten ale počká, my máme před sebou celé odpoledne u moře, které tu pravda připomíná spíš rybník, ale voda dává zapomenout na nepříjemný přesun pustinou.

předchozí stránkadalší stránka

Rijeka
Rijeka na www.rijeka.com

Rijeka z hradu Trsat
Rijeka z hradu Trsat

hrad Trsat nad Rijekou
hrad Trsat nad Rijekou

moderní Rijeka
moderní Rijeka

nádvoří hradu Trsat
nádvoří hradu Trsat

ostrov Krk na severním pobřeží
ostrov Krk a na severním pobřeží