Istrie: přes Opatijskou riviéru na pláž v Brseči
 


























Za volant znovu usedá Libor.  Asi za čtyřicet minut se před námi otevírá Rijecký záliv a serpentinou klesáme do města Opatia, které dalo název asi třicetikilometrovému úseku na východním pobřeží poloostrova Istrie. Ještě než se ocitneme na riviéře, zastavujeme ve mětě Matulji u bakomatu Rijecké banky. Je načase vyzkoušet, zda si naše VISA karty budou rozumět s chorvatskými bakomaty. Výběr probíhá samozřejmě bez problémů a tak se má hotovst rozrůstá o 500 kun.
V Opatii najíždíme na Jadranskou magistrálu, která má od této chvíle být naším věrným průvodcem po celém Dalmatském a později i Černohorském pobřeží. Začíná se pěkně oteplovat, kdeže zůstalo těch uplakaných šestnáct stupňů, které nás vyprovázely doma. Koupel v moři ale ještě musí počkat, protože na magistrále právě předvádí svou vysokou pracovní morálku parta cestářů, kteří v tom začínajícím nesnesitelném horku asfaltují! Bohužel provoz na magistrále zastavili dost nešikovně, takže se doprava místy nepohybuje ani v jednom směru. Ale my nespěcháme, vždyť jsme na dovolené, času máme dost a moře nám také neuteče.
Konečně je průjezd volný a po několika minutách již přijíždíme na okraj vesničky Brseč. Odbočujeme z magistrály a po úzké asfaltce začínáme sjíždět dolů k moři. Brseč totiž stojí na vysokém útesu, ale mezi skalisky jsou pravidelně rozmístěné malé oblázkové pláže. Jedna z nich se na jeden den stane naším domovem. Silnice končí asi třicet metrů nad hladinou moře u majáku. Libor parkuje svého „pežoutka“ a my s Michalem se můžeme kochat krásným výhledem na skalnaté pobřeží Istrie. Namísto obzoru se v dáli táhne obrys ostrova Cres, jednoho z největších chorvatských ostrovů. Ale to je  prakticky na celém pobřeží Chorvatska normální, neustále vám ve výhledu na volné moře brání nějaký ostrov.
Po levé straně vykukuje pod útesem naše pláž. Pár lidí už tam polehává, snad se pláž příliš nezaplní. Mnoho lidí to tu prý nezná, Libor se o ní dozvěděl před dvěmi lety, kdy sem přijel strávit prodloužený víkend. Teď si tu snad v klidu odpočineme po dlouhé cestě a na čerstvém mořském vzduchu se v klidu vyspíme na zítřejší jízdu na jih.
Já osobně na nic nečekám a okamžitě se oblékám do plavek a po kamenitém chodníčku sestupuji dolů na pláž. Než se Libor s Michalem vyhrabou, já už se dávno šplouchám ve vlnách Jaderského moře, respektive v průlivu zvaném Vela vrata, kterým ústí Rijecký záliv do zálivu Kvarner, který kromě břehů poloostrova Istrie omývá také břehy zmiňovaného ostrova Cres. Moře je pěkně teploučké, přesně podle mého gusta, a také velmi čisté. To samozřejmě způsobuje kamenité a oblázkové pobřeží. Asi jsem si měl vzít potápěčské brýle.
Po chvíli přicházejí na pláž i Libor s Michalem a následují mně do vody. Všichni máme raději na nohou boty, ježky se prý chorvatské pobřeží jen hemží. My jsme ale zatím žádného neviděli a v těch botách se plave pěkně blbě.Asi je příště nechám na břehu….
Postupem času se „naše“ brsečská pláž začíná plnit lidmi. Vzhledem k její rozloze je tam brzy hlava na hlavě a také sluníčko pěkně pálí, takže volíme ústup na stráň pod stromy, kde je alespoň trochu stín. Liborovi se tady ale moc nelíbí – je to tu dost z kopce, a raději ulehá na jednu z betonových teras. Nad pláží totiž stojí tři betonové baráčky s rovnou střechou, které slouží jako opalovací terasy. Škoda, že nejsou přímo u vody, docela dobře by se z nich skákalo.
S Michalem pročítáme průvodce a podřimujeme unaveni po dlouhé cestě (obzvláště Lonely planet prý celkem spolehlivě uspává). Libor se dál nerušeně smaží na terase. Občas si skočíme zaplavat v poměrně rozbouřeném moři a zase uleháme pod stromy na karimatku. Postupem času mě to přestává bavit, nejsem zrovna typ, který by musel trávit dovolenou nicneděláním a povalováním se u moře. A tak začínám přemýšlet o výletu do vesničky Brseč, která leží několik desítek metrů nad námi na vrchu útesu, což samozřejmě znamená, že cesta do vesnice je do kopce, tudíž můj nápad nepadá na živnou půdu. I já jsem se vlastně dobrou hodinu rozmýšlel, jestli vyrazím nebo ne, ale nakonec jsem se do stoupání přece jen pustil.
Už po několika krocích ze mě pěkně lije, ale když už jsem vyrazil, tak se přece hned nevrátím. Zjišťuji, že ve svahu pod vlastní Brsečí je docela dost chat a skoro všude zní čeština. Zdá se, že se Chorvatské pobřeží stává v létě neoficiální Českou přímořskou enklávou. Okolo silničky řvou cikády a já šplhám výš a výš. Konečně nad okolními stromy vykukuje věž kostelíka, což znamená, že jsem se doplazil až do Brseče. Libor nekecal, když tvrdil, že ve vesnici opravdu není nic zvláštního k vidění. Je tu jedna slušná restaurace (jídla tak okolo 30-40HRK), jeden krámek se suvenýry a občerstvením a jakési miniaturní historické jádro s křivolakými uličkami, kterých ještě na naší cestě uvidíme víc než dost. No, alespoň jsem se prošel…
Dole na pláži je vše při starém, spousta lidí a vedro. Tak se jdu aspoň vykoupat. Teprve v podvečer se pláž konečně vyprazdňuje a také my se stahujeme k našemu majáku, abychom se pokusili poprvé z vlastních zdrojů ukuchtit nějaké to jídlo. Během naší večeře k pláži dorazila nějaká skupinka českých kolistů, kteří s ji s námi budou zřejmě dnes v noci sdílet. A aby toho nebylo málo, přijíždí k majáku ještě banda Slovinců v miniaturním broukovi, ale ti naštěstí míří na vedlejší pláž a než jsme stačili umýt s Liborem nádobí, byli všichni naskákaní ve vodě… Okolo deváté, tedy ještě za světla, jsme ulehli na jedné z teras na pláži, abychom dokončili celodenní odpočinek po dlouhé cestě, která nás zavedla z podzimně se tvářícího léta u nás doma do čtyřicetistupňového středomoří…

předchozí stránkadalší stránka


Istrie na www.croatia.hr
pobřeží Istrie v Brseči
pobřeží Istrie v Brseči

vesnice Brseč
vesnice Brseč

naše pláž v Brseči
naše pláž v Brseči

Michal s Liborem se ukládají ke spánku na pláži v Brseči
Michal s Liborem se ukládají ke spánku na pláži v Brseči

Istrie
Istrie